„A proč furt tak šlapeš do brandu když toho máš stejně nad hlavu?“ .. zeptal se mě tuhle kamarád z branže u piva.
Dnešní #freelancefriday o práci na osobním brandu.
Za posledních 12 měsíců jsem měl 25 různých veřejných vystoupení pár štěků v médiích a hory příspěvků na sítích. Toggl říká: 213h.
To je dost. Zvlášť když mám jen 4 dny v týdnu na práci. Znamená to:
🚧 státní svátky neřeším
🚧 5 dní volna za 12 měsíců
🚧 brutálně optimalizovaný pracovní den
🚧 obědvám 15-20minut v místní kantýně
🚧 pracuju naplno i v MHD, vlaku a nebo ve frontě na STK
🚧 hodně té brandové práce je pozdě večer, brzo ráno a výjimečně víkend
Proč? Proč tohle podstupuju když mám zakázek dost? Protože vím, jaký je to drhnout rypáčkem dno.
Před 13 lety jsem vyběhl z agošky na volnou nohu. Hodně jsem tweetoval, přednášel, blogoval a že mi ještě práce i celkem šla, hrnuli se klienti hodně na doporučení.
Zanedlouho jsem měl plno na skoro 2 roky dopředu. A to jsem každou chvíli zdražoval (čtu Vlacha!). Vybíral si nejlepší kšefty a zbytek přehazoval na kolegy, lítal pracovně po světě, na konferencích mě kdekdo zdravil. King of the jungle.
Řekl jsem si, že mám hotovo. Postupně jsem úplně přestal být vidět. Proč taky – beztak mě každej zná. Čas pořádně máknout a zafakturovat rekordy.
Jenže pak přišel rozvod, úraz, operace, dítě, covid, válka, recese. Postupně, potichu se z 10 poptávek měsíčně stalo 5. Pak 2. Pak občas žádná.
Do toho jsem se rozhodl zatočit profesním kormidlem z marketingu do CX. Ostatně, už pár let jsem řešil zákazníky mnohem víc, než kampaně. A chtěl jsem příští dekádu strávit něčím, co mě fakt baví a nezahrnuje to blití krátkých videí na sítě a inzertní blackboxy.
Těch pár mkt. poptávek jsem odmítal, zaparkoval se v obří firmě ve skoro fulltime kontraktu a stavěl si CX certifikaci a služby. Ze zakázky se záhy vyvrbil toxický průšvih co mě stresem dohnal do nepěkných krevních testů. K tomu další úraz, další operace.
3 měsíce jsem se zotavoval, nadechl, otevřel počítač – a tam na mě výsměšně čumí prázdný kalendář.
Hodil jsem do trhu udičky se svými nažehlenými CX službami a zjistil.. že on to vlastně na trhu nikdo nezná, nepoptává a mě čeká perná vysvětlovací práce. Taky proto, že Lukáše už dávno nikdo nezná.
Obvolal jsem spoustu známých, se kterými jsem za ty roky pracoval .. a zjistil, že sami třou bídu s nouzí a rozhodně se nechtějí jakkoliv dělit o už tak hubené klientské rozpočty.
S obří hypotékou a prckem na krku docela prekérka.
💡 A tohle je to, proč do toho tak šlapu. I když se zrovna nadmíru daří. Protože se to může kdykoliv pos*at. O příležitosti ostatně není nouze – recese, AI, zdraví, volby.
Je fajn mít se o co opřít. V poslední prekérce jsem padal celkem „do měkkého“ – do finanční rezervy, co jsem roky budoval. Odrazit se ode dna na vzestupnou trajektorii jako zapomenuté jméno byla ale sakra fuška.
Dnes si té své osobní pidiznačky každé šance o své práci někde mluvit mnohem víc vážím. I když to dát fakt usilovnou práci budovat.
Komentáře Přidat komentář